Začátkem února tohoto roku jsme se v naší malé nepomucké klubovně začali bavit o extrémních závodech. Po shlédnutí několika videí a pročtení mnoha stránek, nám do oka padla série závodů Reebok Spartan Race.  Nijak jsme nepřemýšleli a rovnou jsme se přihlásili na nejbližší možný závod, který se konal v maďarském ski areálu Eplény.  25. dubna jsme se tedy vydali na cestu směr Maďarsko.

Cesta přes naší zemi ubíhala v poklidu, problémy nastaly až s příjezdem na Slovensko. Jejich silnice jsou opravdu v příšerném stavu. O to větší bylo překvapení, když jsme přejeli maďarskou hranici a čekali nás krásné roviny a vynikající stav jejich cest. Samotná cesta přes tuto rovinatou zemi tedy ubíhala hladce.

Po příjezdu do areálu na nás čekalo překvapení v podobě malého česko-slovenského tábora. Vybalili jsme si tedy věci a šli se seznámit s dalšími spolubojovníky. Večer nám probíhal v příjemné atmosféře, kdy jsme dostávali rady od „veteránů“ a pomáhali jsme se samotnou přípravou startu. Při tom jsme poprvé spatřili co nás to vlastně čeká. Bylo celkem šokující stát pod sjezdovkou, dívat se vzhůru a vědět, že zítra ráno nás tento výstup čeká naostro.

Ráno po probuzení jsme zjistili, jak moc se přes noc zvětšil počet lidí, kteří přijeli soutěžit. Bylo až překvapující kolik českých značek člověk mohl vidět cestou k registracím. Šli jsme se tedy zaregistrovat a pak nastalo dlouhé čekání na samotný závod. Start naší vlny měl začít až v jedenáct hodin, a tak jsme se šli podívat na starty prvních vln. Start první vlny proběhl velmi rychle, hlasatel odpočítal 4, 3, 2, 1 a už vybíhali do kopce. Podívali jsme se jak vylezli první kopec a začali jsme sami rozhýbávat končetiny a posilovat sebevědomí.

V 10:40 jsme byli připraveni u startovní čáry, kde jsme dostali parádní rozcvičku. V tu dobu jsem si uvědomil kolik lidí vlastně běží s námi. Stál jsme uprostřed davu a začala ze mě opadávat nervozita. Rozcvička skončila a dav se nahrnul do startovní brány. Pět minut před startem začalo řádné nabuzení v duchu filmu 300: Bitva u Thermopyl. Z reproduktorů člověk pořád slyší: Spartans, what is your profession! A následné skandování: Aroo! Aroo! Aroo! V tuto chvíli opadne veškerá nervozita. Ve chvíli, kdy je vhozená dýmovnice na start vybíháme směrem vzhůru. Prvních asi třicet metrů jsem neviděl téměř nic kvůli dýmu, a tak jsem se držel člověka před sebou. U prvního většího stoupání jsme téměř všichni lezli po čtyřech. Po několika minutách jsem se konečně dostal k lesu a odbočce. Sto metrů po rovině během a první překážka – přeskočit/přelézt balík se slámou. Bez problému a můžeme vyrazit dál. Následuje klesání prudce dolů a zase prudce nahoru. Krátká rovinka a máme tu klasickou dvoumetrovou bariéru. Počkal jsem tedy na naší skupinku, rychle přes a jde se dál. Za chvíli nás čekali další menší bariéry, podlézání, okno a stěna, kterou musí člověk přelézt bokem. Další cesta příjemnou lení krajinou přes další nijak těžké překážky. A najednou přišel zvrat. Pytel s pískem na záda a cesta kolem lanovky dolů a zase nahoru. Výklus s kopečka, tahání železa a polovina závodu je za námi. Přichází  jedna z nejhorších překážek, a to hod oštěpem na slaměnou postavu. I kovaní Sparťani této disciplíně říkají „Mašina na angličáky“. Takže hážu, samozřejmě netrefím a už si můžu dělat svých trestných 30. Výskok, dřep,klik, hrudník na zem, dřep výskok. Po dvacátém už toho mám skoro dost, ale musím dál. Následuje rovnováha a cesta už je skoro pořád s kopce. Dole nás čeká přebrodit rybník a projít potokem k dalšímu stanovišti. Ke stěně s lanem příhám po hrudník mokrý. Vydrápat se nahoru mi tedy dalo celkem zabrat. Běžíme dál a už nás čeká předposlední překážka, a to nádrž plná bahna a vody ze které musíme vyšplhat po laně. Překonáváme a máme tu skoro cíl. A před cílem musí být to nejhorší. 50 metrů bahnem pod ostnatým drátem. Do této chvíle jsem byl jen mokrý, ale po „plížením vpřed“ jsem byl od hlavy, k patě od bahna. Ale běžíme dál protože nás čeká už jen přeskočení symbolického ohně a cílová rovinka. Heslo Spartan race j:  Pochopíš až v cíli, a je to pravda, protože překročení cílové čáry ve mně vyvolalo úžasné pocity, ale nejlepší pocit je, když dostanete na krk tu krásnou medaili a už se můžete jen smát.

Teď už nás tedy čekalo jen focení a potom zvládnout poslední překážku, kterou byla ledová sprcha. Závod byl vcelku vysilující, ale rozhodně se přihlásíme na další závody Reebok Spartan race.

Délka trati: 7,22Km

M.S.

Fotky zde